Přichází období umělého zasněžování
Zima klepe na dveře a s ní i oblíbená lyžarská sezóna. Protože je v posledních letech nouze o sníh, a to i na horách, na řadu přichází umělé zasněžování.
O dostatečný přísun sněhu se postarají sněhová děla, ty mají ale na životní prostředí negativní vliv. Při umělém zasněžování dochází k velkému plýtvání vodou, zvukovému i světelnému znečištění, k velkým energetickým nákladům a erozi půdy.
Jiný sníh, jiná voda
Přírodní sníh pochází z dešťové vody, která je čistá a bez rozpuštěných látek. V tom se liší od vody na výrobu umělého sněhu, která pochází z povrchových mineralizovaných vod odčerpávaných z vodních zdrojů. Navíc je často obohacena o přidaná aditiva, která způsobují, že sníh vydrží delší dobu i při vyšších teplotách. Existují chemikálie, jež udrží sníh ve formě sněhu i při teplotách kolem 10 stupňů. Takováto voda je sice více obohacená o živiny, ale také o škodlivé látky.
Hodně sněhu, hodně spotřebované vody
Pro výrobu umělého sněhu se nejčastěji využívá voda z horských potoků nebo nádrží, které se na těchto potocích vybudují. Když ale nastane čas zasněžování, tedy když teplota klesne přibližně k -4 °C, je potřeba vzít z koryta opravdu hodně vody. A tady nastává problém, protože v zimě bývá vody v potocích málo a pokud se ve velkém odebere na zasněžování, může se stát, že koryto potoka vyschne, následně vymrzne a s ním umrznou i rostliny a živočichové v bahně na dně potoka a v březích.
Do vodních toků se po roztání sněhu vrátí jen část vody. Celá třetina vody použitá na zasněžování se po roztání vypaří a zbylé dvě třetiny se sice do toků vrátí, ale ve znečištěném stavu. Problémem není jen přirozené znečistění, ale i použití aditiv, která zatím nebyla ořádně testována a nedá se tedy s jistotou říct, zda jsou bezpečná, nebo naopak. Tím, že voda ze svahu roztaje později než obvykle, se navíc změní hydrologický režim krajiny a následkem toho mohou nastat jarní povodně.
Pitná voda se platí, umělý sníh ne
Ekologové i vodohospodáři varují, že umělé zasněžování je pro udržitelný koloběh vody neúnosné. Vlekaře obviňují z toho, že často čerpají více vody, než je skutečně nezbytné. V současné době se totiž za vodu na umělé zasněžování neplatí. Skiareály mají ze zákona výjimku z plateb. Ministerstvo zemědělství i samotná horská střediska se ale brání tím, že odebírají jen zanedbatelné množství vody. Zákon přitom jiné odběry povrchových vod zpoplatňuje - jedná se např. o odběry pro průmysl či výrobu pitné vody.
Šance pro návrhy vodohospodářů ale stále existuje. Rozhodující by mohly být závěry studie Výzkumného ústavu vodohospodářského, jež se problematice věnuje. Ta však ještě několik let poběží.
Jak vznikla sněhová děla
První pokusy vyrábět umělý sníh se konaly v Kanadě ve 40. letech 20. století. Sněžné dělo si jako první patentovali Američané v roce 1954 a k masovému využití byla sněžná děla připravena na zimní olympijské hry ve Squaw Valley roku 1960. Počátkem šedesátých let se začaly používat i v některých zimních střediscích v západní Evropě.
První umělé sněhové vločky v Česku vyrobili sněhovým dělem v listopadu 1965 na sjezdovce v Zadní Telnici nedaleko Ústí nad Labem. Toto lyžařské středisko v Krušných horách se tehdy stalo nejen nositelem československého prvenství v umělém zasněžování, ale i v celém tehdejším socialistickém bloku.
Sněhová děla fungují tak, že se v nich za pomoci kompresoru rozstřikuje vodní mlha do proudu podchlazeného vzduchu. Použití vodních děl vyžaduje náročnou infrastrukturu: dostatečný zdroj vody, nádrže na vodu s čerpadly a rozvodem vody a elektrické napájení. Problémem nočního zasněžování může být hlučnost. Pro svou hmotnost je dělo obvykle umístěno na stálém místě či přemisťováno pomocí rolby.
Závěrem něco pozitivního
Pokud chceme lyžovat, umělého zasněžování se v dnešních klimatických podmínkách jen tak nezbavíme, a tak je třeba najít na tom alespoň něco pozitivního. Jde o podporu sportu a nezanedbatelné jsou i finanční přínosy, na kterých jsou obyvatelé v horských oblastech často závislí. Je doloženo, že 1 koruna utracená ve skiareálu přinese až 7 korun utracených v dalších navazujících službách. Nebude-li tedy provozně fungovat skiareál, bude to znamenat problém pro celý horský region. Celkový přínos horských středisek do státnímu rozpočtu se vyčísluje na více než 12 miliard korun ročně.
