Jestli chceme zachránit zdravou krajinu pro naše děti, musíme začít hned
Třicet miliard ročně na to, aby se našim dětem žilo stejně příjemně jako nám, je nic, říká rektor České zemědělské univerzity, profesor Petr Sklenička.
Oblast Amálie nezůstane jedinou chytrou krajinou v zemi. Česká zemědělská univerzita se svými partnery chystá další: například lesní nebo potěžební. „Firmy o to mají zájem. Už jen proto, aby si zajistily vodu pro svou produkci,“ říká rektor zemědělské univerzity Petr Sklenička.
Jak bude vypadat krajina za padesát let?
To záleží na nás, jak se k ní budeme chovat. Pokud převážně macešsky jako doposud, může vypadat podobně, jako když dneska přijedete do španělského vnitrozemí. Byl jsem tam jednou v březnu, viděl jsem úplně vyschlá koryta potoků, celá krajina měla šedou barvu. U nás ji máme pořád ještě zelenou. Až změní barvu na šedou, bude to signál, že už je to hodně špatně a že už to nepůjde jen tak vrátit zpátky. Udržet to, co máme, je zatím relativně jednoduché.
Je opravdu zapotřebí budovat chytré krajiny, jako je ta na Amálii? Copak nevíme, jak přírodu na dopady klimatické změny adaptovat? Stát například každoročně dotuje vznik nových jezírek nebo mokřadů.
Když mluvíme o potřebě adaptovat českou krajinu na klimatickou změnu, pokaždé tvrdím, že nevíme jak. Máte pravdu, že se vracejí mokřady nebo rybníky. Ale jednak jsou ty prvky strašně poddimenzované a jednak děláme jednotlivá opatření tak, že jeden rybník postavíme u Chebu, další u Ústí nad Labem, pak vytvoříme nový mokřad u Českého Krumlova. Když jsme bojovali s pandemií covidu-19, taky nikoho nenapadlo, že v Chebu budou lidé nosit roušky, v Hradci Králové se budou očkovat a v Praze všechno zavřeme. Nebylo by to systémové. A totéž platí pro krajinu: neumíme ji zatím systémově adaptovat. Systém předpokládá vzájemné propojení jednotlivých prvků, jejich součinnost. A má to i finanční význam: když vzájemně propojím jednotlivá opatření, udělám více muziky za méně peněz. Tentýž prvek může sloužit jako protierozní, protipovodňový a v případě sucha může zase vracet vodu do krajiny.
Skutečně je možné na desítky let dopředu stanovit, jaká opatření budou potřeba, nebo je v průběhu let budete modifikovat?
Chytrou krajinu děláme stylem demonstračních ploch. Když na jedno místo zavádíme závlahu, vytvoříme tam několik typů závlah. Když někde vzniknou protierozní opatření, budou tam zase všechny možné případy. To nám umožní jednotlivé typy porovnávat. A když se tam jednou udělají, většinou už tam zůstanou. Součástí dobře fungující chytré krajiny jsou ale také různé agrotechnické postupy, organizační opatření, a ty se mohou měnit každý rok, včetně například setí nových plodin.
Kolik Amálie vlastně stojí, jaký máte roční rozpočet?
Je zapotřebí říct, že to jsou výzkumné projekty. To znamená, že pokud bych něco takového zaváděl jako soukromý farmář, bude to výrazně levnější. V Amálii jsme ale začali tím, že jsme celé území osadili asi stovkou různých čidel, která měří různá data o podzemních a povrchových vodách, o půdě, o klimatických charakteristikách. Máme tam podzemní vrty, místa zaměřená na biodiverzitu, na erozi a tak dále. Spolupracujeme s T-Mobilem a sdružením CESNET kvůli přenosu obrovského množství dat. Krajinné prvky, které tam vznikají, vyjdou tak na osmdesát až sto milionů korun plus k tomu asi dvacet milionů ročně na samotný výzkum. Začali jsme s penězi od Technologické agentury, teď jsme dostali grant od norských fondů, máme na to i peníze z Evropské unie nebo ze Státního fondu životního prostředí, něco dostaneme od ministerstva zemědělství, spolupracujeme také s Monetou a Českou spořitelnou a celou řadou menších přispěvatelů. Je to takový mix mnoha zdrojů.
Mluvíte o chytré krajině prošpikované moderními technologiemi. Bude si společnost v budoucnu moci něco takového na rozsáhlých územích vůbec finančně dovolit?
Spočítal jsem to asi před sedmi lety. Pokud bychom chtěli adaptovat českou krajinu na klimatickou změnu po roce 2050, stálo by nás to v tehdejších cenách zhruba 800 miliard korun. Rozložilo by se to ale na desítky let, což by znamenalo, že by to na rok bylo pětadvacet třicet miliard. Někomu se to může zdát pořád hodně, ale když dorazila pandemie covidu-19, najednou jsme měli stamiliardové schodky státního rozpočtu, přičemž na koronavirus šla jen část těchto peněz. Myslím, že třicet miliard ročně na to, aby se našim dětem a vnukům žilo u nás stejně příjemně jako nám, to je za hubičku. Ale muselo by se začít hned a muselo by se vědět, jak to dělat. To znamená, že se to musíme sami naučit, protože nikdo na celém světě to ještě neumí, neexistuje žádná metodika.
Budou ale lidé ochotni do takových chytrých krajin investovat?
Pokud přijdou na většině území Evropy po sobě třeba jen tři roky extrémního sucha, zemědělské výnosy klesnou zhruba o třetinu, hladomor postoupí od rovníku směrem k Evropě, nastane masová mezikontinentální migrace. V tu chvíli bychom měli mít odzkoušené pilotní projekty, abychom byli připraveni jejich principy aplikovat celoplošně. Před několika lety jsme dělali průzkum o ochotě zemědělců zavádět závlahy. Zatímco před velkou vlnou sucha v roce 2018 to bylo 25 procent, po této negativní zkušenosti stouplo číslo na osmdesát procent. Byl to výsledek jednoho extrémně suchého léta. Jinými slovy: ochota investovat do chytré krajiny bude záviset na tom, jestli budeme konfrontováni s nějakou negativní zkušeností.
Je situace skutečně tak vážná? Co když dopady klimatické změny nebudou tak hrozné?
Teď tady vodu stále relativně máme, ale za třicet padesát let jí může být nedostatek. Kolegové z Izraele nám říkali, že jim na jihu země spadne 120 milimetrů srážek, a to třeba v podobě jednoho jediného deště za celý rok. Nesmíme se dostat do situace, která vede do takového extrému. Jak už jsem říkal: čím dříve začneme, tím to bude levnější. A k otázce, co když klimatická změna nebude. Jednak všechno nasvědčuje tomu, že je a bude stále větší. Ale i kdyby: budeme tady mít hi-tech krajinu s více rybníky, s chytrými závlahami a s dalšími prvky precizního zemědělství. Budeme mít systém, který může zvyšovat produkci potravin s minimálními negativními dopady na životní prostředí. Taková zdravá intenzifikace.
Amálie není jediná, rozjíždíte také další chytré krajiny. Na jaké typy se zaměřujete?
Amálie je na 500 hektarech chytrou zemědělskou krajinou. Lesní krajinu plánujeme v okolí Kostelce nad Černými lesy zhruba na dvou tisících hektarech. Osou je Jevanský potok, na němž máme kaskádu devíti rybníků, některé tam nejspíš ještě přibudou. Opět tam budeme testovat různé způsoby, jak lépe hospodařit s vodou. Testovat budeme dřeviny s ohledem na jejich adaptační potenciál. Se závlahami v lesních porostech přitom nejsou prakticky žádné zkušenosti. Třetí chytrou krajinou je urbanizovaná krajina, jejíž základnou je náš univerzitní kampus, kde máme zelené střechy, fotovoltaiku, šedou vodu a tak dále. Chystáme na jedné budově dokonce vertikální mokřad. Na jiném projektu spolupracujeme s druhým pražským obvodem. I v takových stísněných podmínkách, jako je hustě obydlené město, je možné vymyslet vhodná opatření. Chystáme i potěžební chytrou krajinu, tedy krajinu po těžbě na Mostecku nebo Sokolovsku. To je obrovská výzva. Tam se dá vytvořit úplně nová krajina, stejně jako když zakládáte novou zahradu, ale ve větším měřítku. Poslední chytrou krajinou by mělo být industriální území. A zatím to vypadá, že o to firmy mají zájem, také proto, aby si zajistily vodu pro svou produkci.
Petr Sklenička (58) • Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, Agronomickou fakultu, obor meliorace. • V roce 2006 přednášel půl roku na Utah State University. • Mezi lety 2007 a 2014 byl děkanem Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. • V roce 2008 byl jmenován profesorem. • Od roku 2018 je rektorem České zemědělské univerzity. • V letech 2019 až 2021 byl předsedou České konference rektorů. • V roce 2018 založil Centrum pro vodu, půdu a krajinu.
Zdroj: ecoista.cz
