Jaká jsou rizika vysoké či nízké mineralizace pitné vody?
Ve spolupráci s oVodarenstvi.cz přinášíme zajímavý rozhovor s MUDr. Františkem Kožíškem, CSc., ze Státního zdravotního ústavu. Možná vás překvapí, že oba extrémy, tedy vysoká i velmi nízká mineralizace pitné vody mohou být při dlouhodobé konzumaci škodlivé.
Jsou lidé, kteří dlouhodobě běžně pijí minerální vody, vystaveni rizikům? Já myslím, že ano. Z mé práce, ve které jsem shrnul dosavadní publikované studie, vyplývá, že je tam vyšší riziko kloubních chorob, hypertenze, močových, ledvinových kamenů. Nejlépe je to zatím probádáno u vysokého krevního tlaku. Tam na to máme řadu studií. Byť víme, že sodík přijímáme také z potravy tím, že často dosolujeme. Přesto ve vyspělých společnostech zjistili, že různý obsah sodíku ve vodě se odráží statisticky ve výši krevního tlaku, zvláště u dětí.
A pokud to vezmeme obráceně: Nedávno jsme dělali rozhovor s p. Tučkem, majitelem pražírny kávy Doubleshot, a ten uváděl, že pro přípravu kávy je nejvhodnější voda, která je velmi nízce mineralizovaná.
Má pravdu. Ona ale nemusí být nutně nízce mineralizovaná, stačí, když má málo vápníku a hořčíku. Protože vápník a hořčík neutralizuje v kávě látky, které právě vedou k lepší chuti. To je známá věc. Čím měkčí voda, tím lepší káva a čaj.
Je u běžného pití nízce mineralizovaných vod také nějaké zdravotní riziko?
Je tam trochu rozpor mezi chutí a zdravotním dopadem – zatímco pro čaj či kávu je dobré mít málo vápníku a hořčíku ve vodě, z hlediska zdraví to vhodné není. Samozřejmě by člověk takovou vodu musel pít pravidelně, aby se projevily její negativní účinky na zdraví.
Když byly prováděny epidemiologické studie vlivu tvrdosti vody na zdraví (počínaje šedesátými lety, kdy byly první ekologické studie, na to později v devadesátých letech navazovaly už kvalitní práce), zjistilo se, že tam, kde lidé pijí vodu s obsahem hořčíku více než 10 mg/l, je nižší úmrtnost na kardiovaskulární choroby (až o 25 %) oproti populaci, která pije vodu s obsahem méně než 8 mg/l. To potvrdily opakované studie. A teď se vedou odborné debaty, jak je možné, že takto nepatrný rozdíl v celkovém denním příjmu hořčíku může mít tak velký zdravotní dopad v populaci. Rozdíl není ani desetina denního doporučeného množství hořčíku, a přitom ve výsledku byl až 25% rozdíl v úmrtnosti.
Důvody jsou kombinované. Vliv může mít to, že v naší společnosti se často přejídáme potravinami, jejichž nutriční hodnota není valná. Důsledkem je, že mnoho lidí přijímá relativně málo hořčíku, méně, než je doporučené minimum. A ten malý přídavek ve vodě může být jazýčkem na vahách, kdy se onemocnění projeví nebo neprojeví. Dalším důvodem může být, že v potravě je sice hořčíku výrazně víc, ale zase je tam vázán. Z vody, kde je ve volné iontové formě, se vstřebá až 40 %. Z potravy, kde je to různě navázáno, se vstřebá třeba jenom polovička, není to tak lehce vstřebatelné. To dělá vodu co do příspěvku významnější, než by odpovídalo absolutnímu podílu.
Pokud navíc v rodině vaříte zeleninu, rýži, těstoviny, a pak vodu sléváte, tak čím máte měkčí vodu, tím víc se vápníku a hořčíku vylouhuje z potravin, aby se ve vodě vytvořila rovnováha. Hořčík se vždy ztrácí, u vápníku záleží, kolik je ho ve vodě. U těstovin se u tvrdší vody může stát, že se dokonce obohatí vápníkem z vody.
Tzn. když někdo používá měkkou vodu, tak má méně mineralizovaných látek – vápníku a hořčíku – nejen ze samotné vody, ale také z potravy. Všechny tyto důvody jsou ověřené.
Poslední hypotéza je založena na tom, že málo mineralizovaná voda je kyselejší. A to může být problém. Víme, že kvalita stravy nám určuje naše vnitřní pH, a když je máme příliš nízké, kyselé, můžeme mít určité zdravotní problémy. Je tedy možné, že měkká kyselejší voda přispívá k nemocem, i když ne tak razantně jako některé potraviny – sýry a maso. Zřejmě kombinace všech těchto jevů způsobuje tento zajímavý ochranný efekt vápníku a hořčíku v pitné vodě.
Studie Zdravotní rizika pitné vody s vysokým obsahem rozpuštěných látek se zabývá otázkou zdravotních účinků pitné vody, která má vyšší obsah některých nebo většiny přirozených součástí (minerálů). Touto otázkou se totiž dosud nikdo v posledních letech komplexně nezabýval nebo zůstalo jen u pokusů. Současné limity pro tyto látky v pitné vodě, pokud vůbec existují, jsou stanoveny nikoliv z hlediska zdravotního, ale buď senzorického nebo technického jako je agresivita vody vůči vodárenským materiálům. Práce přináší podrobnou rešerši známých zdravotních účinků a vlivů na chuť vody hlavních makrokomponent vody (sodík, chloridy, sírany, vápník, hořčík, hydrogenuhličitany) i rozpuštěných látek jako celku. Vzhledem k tomu, že tyto prvky jsou zároveň ve značném množství přijímány potravou, je stanovení jejich koncentrace v pitné vodě, která by tvořila obecně platnou hranici mezi účinností a neúčinností resp. ještě přijatelnou a již nepřijatelnou účinností, velmi obtížné. V závěru je diskutován možný přístup k řešení této otázky v rámci procesu hodnocení zdravotních rizik pro účely výkonu státního zdravotního dozoru.
Plné znění studie "Zdravotní rizika pitné vody s vysokým obsahem rozpuštěných látek"
