Etiopie je krásná země, plná paradoxů

Etiopané si vody váží, přesvědčila se při své cestě po etiopském venkově Vendula Valentová, ředitelka Nadačního fondu Veolia.

Které regiony Etiopie jste navštívila?


Navštívila jsem jižní Etiopii, část, která se česky nazývá Stát jižních národů, národností a lidu, kde přes 15 let působí Člověk v tísni, náš partner v projektu Voda pro Afriku. Konkrétně jsme pobývali v okresech Alaba, Sidama a městě Awassa. Procestovali jsme vesnice, kde Člověk v tísni s podporou našeho nadačního fondu realizoval projekty na stavbu či opravu vodních zdrojů.

Co konkrétně se již postavilo?

Na začátku jsme se zaměřili na budování sběrných nádrží pro dešťovou vodu. Podpořili jsme projekt na předměstí Awassy. Jednalo se o školu v části Cheffe Konbo, kde byly instalovány nádrže na dešťovou vodu, kterou děti i dospělí používali na mytí rukou. 

Později jsme navázali spolupráci na stavbě vodních vrtů a jejich opravách. V okrese Alaba, konkrétně ve vesnicích Guba, Gurura Bucho a Hansha, jsme společně s Člověkem v tísni a Českou rozvojovou agenturou vybudovali nové vodní vrty a distribuční systémy s tzv. water pointy, tedy výdejní místa na vodu, které jsou umístěny ve vesnicích (těm se říká kebele) a také ve školách a zdravotních střediscích. Další vodní vrt, distribuční systém a výdejní místo jsme pak vybudovali ve škole a zdravotním středisku ve vesnici Bargo (okres Sidama). Prostředky z 9. ročníku projektu Voda pro Afriku byly využity na zbudování přípojek pro nemocnici a zdravotní středisko ve městě Daaye.

Jak probíhá příprava projektu?

Na vybrané místo přijedou nejprve odborníci České geologické služby, která v regionu dlouhodobě působí. Když potvrdí, že vybraná lokalita je vhodná pro vybudování zdroje vody, projekt je zahájen. Pokud se jedná o hornatý terén, vytlačí se voda nejprve na kopec, kde se skladuje v nádrži, a potom je gravitačně dopravována na 5 až 20 výdejních míst. Obvykle totiž není k dispozici zdroj elektrické energie, a tak je vždy snaha o minimální energetickou náročnost výsledného řešení. Vodní vrt v některých případech pokrývá spotřebu vody až pro několik vesnic, tedy pro stovky až tisíce lidí.

Jak si water pointy, neboli výdejní místa máme představit?

Podobně jako u nás se dříve chodilo na náves ke studni, místní vesničané chodí s kanystrem k water pointu, neboli výdejnímu místu. Jedná se o betonový stojan, kde je zpravidla osm kohoutků.  Taková výdejní místa jsou umístěna nejčastěji ve školách, nemocnicích či zdravotních střediscích a pak v jednotlivých blízkých vesnicích. 

Mají místní vodu zdarma nebo za ni platí?

Za vodu se platí. Ze získaných prostředků se hradí provozní náklady spojené s vrtem a výdejním místem. Největší položkou v ceně vody jsou často náklady na energii. Obvykle jeden kanystr s 20 litry vody stojí od 0,25 do 0,75 birrů, přičemž 1 birr je zhruba 80 haléřů.  Za jeden kanystr vody tak místní zaplatí v přepočtu 20 až 60 českých haléřů. 



Jaký vztah mají lidé v Etiopii k vodě?

Váží si jí, je to pro ně vzácnost. Ve všech navštívených vesnicích nám dlouze děkovali. Vybudování vrtu znamená obrovskou změnu v kvalitě jejich života. Při návštěvě jižní Etiopie jsem si často uvědomovala, jak jsem ráda, že žiju v České republice. V každodenním shonu často není na podobné myšlenky čas, ale je dobře si to připomenout. 

Jak hodnotíte práci Člověka v tísni?

Člověk v tísni dělá v Etiopii opravdu záslužnou práci. Zaměstnává zde 200 místních lidí (v Addis Abebě a Awasse), na celé misi je povolen jen jeden zahraniční pracovník a to je v Etiopii Sri Lančan na pozici ředitele mise. Vedle samotného budování a obnovy vodních zdrojů se Člověk v tísni snaží zlepšit i situaci v oblasti hygieny a sanitace, což s vodou úzce souvisí. Dále jsou pak realizovány zemědělské programy zaměřené na rozšíření spektra pěstovaných plodin a účinné zemědělské postupy, programy pro matky s cílem zlepšení výživy dětí a také programy vzdělávací – z prostředků veřejné sbírky českých skautů a škol se staví školy v Etiopii.

Jak na vás Etiopie zapůsobila?

Je to země krásná, ale plná paradoxů. Na venkově je velká chudoba, lidé žijí v hliněných chýších bez oken a světla a ve městě o pár kilometrů dál bydlí v podobně nuzných domcích, ale v ruce mají mobily. Setkala jsem se s milými lidmi, vděčnými za pomoc.

A co vás v Etiopii nejvíc překvapilo či zaujalo?

Takových věcí a momentů bylo dost, podělím se alespoň o některé. Etiopané neznají příjmení. Každý člověk dostane po narození křestní jméno a k němu přijme ještě jméno svého otce, případně děda (tedy např. Marie Karel). Jméno mu zůstane stejné po celý život bez ohledu na sňatky apod.

Osobní doklady má pouze asi 20 % obyvatel. Většinou si je zřizují až v dospělosti, když chtějí začít podnikat.

Etiopané mají svůj kalendář, který je oproti našemu posunutý o 7 let a osm měsíců dozadu a rok začíná v září. Na úřadě jsme proto dostali povolení k focení s rokem 2012.

Etiopané používají vlastní písmo vycházející z písma Féničanů. Vzhledově se podobá hebrejštině, ale čte se zleva doprava.

Venkovští lidé se živí zemědělstvím a pastevectvím. Uvádí se, že Etiopanů je celkem asi 105 milionů a podobného počtu dosahují i tamní stáda skotu. Každopádně se zde chová nejvíce skotu na celém světě.

Z pěstovaných plodin je zajímavý teff, nutričně bohatá obilovina vyskytující se pouze v Etiopii. Z jeho mouky připravují tradiční chléb zvaný indžera. Vypadá jako obrovská palačinka, ale je hodně kyselý, protože těsto nechávají 3-4 dny kvasit.

Jídlo se téměř nesolí, zato hodně koření. Hojně se používají chilli papričky. Doma i v restauracích jí lidé u jednoho stolu z jednoho „talíře“, kdy si pravou rukou trhají kousky tradičního chleba a do něj nabírají zeleninu a hlavně maso.

Vzhledem k nedostatku pitné vody a velmi omezené zdravotní péči stále přetrvává vysoká dětská úmrtnost. Dospělí se pak průměrně dožívají kolem 55 let. Nikde není kanalizace.