Hlava by měla sloužit k přemýšlení, ne k nošení vody

Hlava by měla sloužit k přemýšlení, ne k nošení vody

S Janem Faltusem, expertem neziskové organizaceČlověk v tísni, jsme si povídali o tom, jak těžké je realizovat dlouhodobě udržitelné projekty a zlepšit přístup k pitné vodě v zemích, které se potýkají s dlouhodobým suchem.

Koncem března OSN v New Yorku uspořádala setkání světových leaderů k problematice nedostatku vody ve světě. Mají podobná setkání smysl?

Určitě bylo dobře, že se po desetiletích konference OSN v New Yorku uskutečnila. Už jsem zaslechl i hlasy, že voda není dostatečně velké téma a je třeba řešit válečné konflikty ve světě a klimatickou změnu jako celek. Voda opravdu po dlouhou dobu nedostávala dostatečnou pozornost na půdě OSN.

Řada lidí v ČR, zvláště pokud žijí ve velkých městech, nepociťuje nedostatek vody. Jak velký je to celosvětový problém?

Je velmi těžké ukázat, jaká je hodnota vody, když ji v ČR máme běžně k dispozici a máme pocit, že sklenička vody téměř nic nestojí. Musíme si ale uvědomit, že voda má obrovský význam a dynamika vodního cyklu (koloběhu vody v přírodě), zvláště ve spojitosti s klimatickou změnou, nám bude působit čím dál větší potíže. Už dnes to v České republice vidíme například v častějším výskytu extrémů počasí.

V jakých oblastech jsou vidět největší dopady nedostatku vody?

Nejhorší je to v zemích, kde je dlouhodobé sucho – v subsaharské Africe, na Středním východě, v postsovětských zemích (například Kazachstán, Uzbekistán), v Jižní Americe v Chile a Peru. Aktuální výkyvy lze pozorovat také v západní Evropě – Francii, na severu Itálie a ve Španělsku. Kvůli globální klimatické změně se problém v těchto oblastech násobí.

Zajímavé je srovnání zemí podle využívanosti místních zdrojů vody, které jsou pro danou oblast k dispozici. Nejhůře jsou na tom země Perského zálivu, Kuvajt a Saúdská Arábie, které využívají v průměru dvacetinásobně více vody, než mají reálně k dispozici. To rozhodně není cesta, která by se měla následovat.

Já osobně mám největší zkušenosti z Etiopie, kde už 20 let realizujeme řadu projektů. V Etiopii je hlavním zdrojem obživy zemědělství a lidé jsou tak velmi závislí na střídání ročních období. Vědí, že v určitou dobu je třeba zasít, protože pak bude pršet, rostliny porostou a v období sucha přijde sklizeň. Jenže v posledních letech jsou deště hodně nevyzpytatelné a v určitých oblastech zemědělci přišli dokonce o tři až čtyři dešťové sezony. Jinde zase prší v době sklizně a úroda je pak znehodnocena. Bohužel zemědělský systém není v těchto zemích dostatečně robustní, aby si poradil s takovými výkyvy.

Problémy jsou i při distribuci pitné vody. Hodně se investuje do infrastruktury, budují se nové vodohospodářské sítě, ale mnohem méně peněz jde do správy a oprav vybudovaných sítí. Stává se tak, že u zařízení, které stálo miliony, se porouchá součástka za pakatel (například pojistka v transformátoru nebo senzor čerpadla). Protože ale chybějí zdroje na nákup náhradních dílů nebo kvalifikovaný údržbář, trvá i několik týdnů až měsíců, než se zařízení podaří znovu zprovoznit.

Jaké to má důsledky?

Má to velký vliv nejen na kvantitu, ale i kvalitu pitné vody. Po dobu výpadku totiž lidé často pijí neupravenou závadnou vodu z povrchových zdrojů. V některých oblastech navíc není náhradní zdroj vody a je nutné pro ni docházet až několik kilometrů daleko. Nedávno mě zaujal citát, který říká, že hlava by měla sloužit k přemýšlení, ne k nošení vody.

Jak z toho ven?

Asi jen tak nezměníme globální oteplování, takže musíme počítat s tím, že koloběh vody v přírodě bude rozhozený. Řešení příčin tedy bude velice obtížné. Určitě nespočívá v nadměrném využívání dostupných zdrojů, ale zvýšením efektivity. Určitě dává smysl zaměřit se na dopady změny klimatu. V souvislosti s konferencí byla vydána řada publikací a jedna z nich kritizuje nadměrné užívání vody v zemědělství pro zajištění potravinové bezpečnosti. Změnou klimatu dochází ke zvýšení teplot a výparu, což znamená, že v zemědělských oblastech je třeba více zavlažovat. Jde o vysoké desítky procent vody, která je na planetě k dispozici.

Jaká je role jednotlivých států?

Je třeba si uvědomit, že voda nezná hranice. Hezky je to vidět na příkladu Modrého Nilu. Na severu Etiopie se už 15 let staví obrovská přehrada a důsledky toho pociťují lidé v Súdánu a Egyptě.

Státy ale mohou stanovit legislativní podmínky i pravidla pro spolupráci s komerční sférou. Velmi důležitá je také podpora modernizace vodohospodářských sítí. Úniky vody ze sítí dosahují v těchto oblastech 40 až 50 procent. Tuto vodu lze přitom za vysokých nákladů vyčerpat, upravit, distribuovat a pak téměř polovina vyteče do země. Snižování ztrát vody je jednou z velmi viditelných cest, jak situaci zlepšit.

Na jaké projekty se Člověk v tísni zaměřuje?

První skupinou jsou humanitární projekty, které reagují na krize v určitých regionech. Velmi často jsou to přírodní katastrofy jako zemětřesení, sucho, povodně nebo také konflikty a války. Příčiny mohou být také spojené jako například v Sýrii, Iráku a na severu Etiopie, kde je krize násobená dlouhodobým suchem a válečným konfliktem.

V těchto případech je třeba řešit akutní nedostatek vody a reagovat velmi rychle. Když je úplně nejhůř, vozíme vodu v cisternách, ale to je samozřejmě nákladné a neudržitelné. Zaměřujeme se proto spíše na opravy poškozených vodovodních sítí.

Jak zajistit, aby byly projekty dlouhodobě udržitelné?

V Africe je finanční systém pokřivený kvůli externím dárcům. Investice do infrastruktury přichází z velké části ze zahraničí. Samotná správa, údržba, modernizace a rozšiřování je pak na státech samotných. Finanční systém je ale bohužel nastavený tak, že vodárenské společnosti nemají peníze ani na základní provoz. Lidé platí za vodu opravdu malé částky, které nestačí ani na nejnutnější náklady.

Co se s tím dá dělat?

Velká část nákladů je spojena s provozem naftových generátorů a právě nafta v posledních letech výrazně podražila. Proto jsme v posledních letech instalovali vodovodní systémy, u nichž jsou čerpadla poháněná malou solární elektrárnou, což významně pomohlo snížit provozní náklady. Důsledkem byl ale druhý extrém – lidé si přestali vody vážit, čerpala čerpala po celý den a voda bez užitku tekla do země. Přitom podzemní zdroje vody nejsou neomezené, mají své limity a velmi pomalu se doplňují.

Z mého pohledu je proto velmi důležité stanovit správný finanční systém, kdy lidé za vodu platí částku, kterou si mohou dovolit, a přitom vnímají hodnotu vodu. A současně tyto platby postačí na zachování udržitelnosti celého systému včetně nutných oprav a rozšiřování sítí.

Někteří donoři proto dnes podporují státní rozpočet. Vláda pak stanoví prioritní plány pro investice a dotuje projekty, které je nutné kofinancovat z místních zdrojů.

Jaké rozvojové projekty v Etiopii realizujete?

Velmi úspěšný je například vzdělávací program pro místní vodárenské společnosti, což má pozitivní efekt na zefektivnění služeb a snížení ztrát vody při distribuci.

V Etiopii jsme realizovali vzdělávací program už v deseti spolupracujících městech. Cílem je zmapovat proces výroby vody včetně nákladů a zavést opatření, která vedou k zefektivnění stavu. Využíváme místní i zahraniční odborníky, kteří školí zaměstnance lokálních vodohospodářských společností. V dalším kroku se pak monitoruje, zda došlo k reálnému zlepšení.

Jak dlouho program běží?

Zhruba tři čtyři roky. Práci nám ztěžuje to, že se ve vodárenských společnostech velmi často mění lidé v manažerských pozicích. Na nižších pozicích naštěstí k tak velké obměně nedochází a vzdělávání například techniků tak má viditelnější výsledky. Velmi důležitá je i motivace místní administrativy, což se poměrně daří, pokud do toho nevstupují etnické problémy.

Je v některých oblastech je situace tak kritická, že vyžaduje okamžitou reakci?

Ano, příkladem může být jih Etiopie, kde v pasteveckých oblastech už čtyři sezony nepršelo a obyvatelé se museli stěhovat na sever. Lidé jsou zde ochotni více naslouchat a zapojit se do řešení. Nečekat jen se založenýma rukama, že to nějak dopadne.

Téma letošního Světového dne vody byla výzva k akceleraci změny. Jaká je realita?

OSN stanovila tzv. development goals (rozvojové cíle tisíciletí) do roku 2030 a nyní se zjišťuje, že se situace nevyvíjí tak, jak by měla. Přístup k vodě stále nemají dvě miliardy osob, nezlepšila se ani přeshraniční (mezinárodní) spolupráce.

Bude se situace zhoršovat?

Kvůli globální klimatické změně zřejmě ano. Navíc v souvislostí s válkou na Ukrajině není problematika vody ve světě až tak prioritním tématem. Vidíme to i v ČR, kdy Ministerstvo zahraniční nedostalo ze státního rozpočtu na rozvojové projekty tak vysoké částky jako dříve.

Co hrozí? Může být důsledkem sucha další migrace obyvatelstva?

Ano, může to eskalovat až do migrace, sociálních nepokojů či konfliktů uvnitř komunity. Je třeba si také uvědomit, že v těchto oblastech se rodí stále více dětí, populace roste a poptávka po vodě je každým rokem vyšší.

Jaké projekty z vašeho pohledu mají výsledky?

Skvělé zkušenosti máme s projekty na venkově, kdy se několik vesnic dohodne a vytvoříme společný projekt, který zajistí distribuci vody pro všechny. To znamená, že z jednoho zdroje odebírá vodu několik komunit, což není tak obvyklé. Několik podobných projektů jsme pomohli realizovat.

V Etiopii se také postupně zlepšuje sběr a využití dat. Vodárenské společnosti už dnes prostřednictvím moderních technologií vědí, kolik vody se vyčerpalo, rozvedlo a v některých případech díky chytrým vodoměrům i spotřebovalo v domácnostech.

Velmi dobré příklady pro boj s nedostatkem vody je možné vidět také v Namibii a Zambii.

Realizuje Člověk v tísni projekty se zaměřením na vodu i v ČR?

Doma se zaměřujeme především na zadržování vody v krajině. V procesu máme čtyři projekty na budování mokřadů. Navíc organizujeme vzdělávací akce – výstavy, připravujeme materiály pro učitele a organizujeme festival Jeden svět, na který navazují besedy o vodě ve školách.

Jakou roli má v boji se suchem soukromý sektor?

Soukromý sektor je zásadní zdroj odborných znalostí a také zdroj investic. V našem případě se zaměřujeme na spolupráci s hydrogeology, hydrology a geology, kteří nám pomáhají s technologickou přípravou i školením místních odborníků. Využíváme nejen české, ale například i britské vodohospodáře.

Co může udělat každý z nás, aby se situace zlepšila?

Měli bychom se snažit zmenšovat naši vodní stopu. Můžeme začít jednoduše šetřit vodou. Každý si hned představí, že by se měl méně sprchovat. Větší efekt ale má, když upravíme svoji stravu (svoje zvyky) a budeme volit potraviny (nebo oblečení) méně náročné na vodu.

1,5 miliardy dolarů ročně

Veolia se na konferenci OSN zavázala investovat 1,5 miliardy dolarů ročně do infrastruktury, technologií a výzkumu a inovací v oblasti vody a hygieny, aby prosadila cíle OSN související s vodou a hygienou (SDG 6).

V rámci této investice Veolia definovala čtyři specifické cíle. Zavázala se k udržitelnému hospodaření s vodními zdroji a neustálému zlepšování efektivity distribučních sítí s pitnou vodou a masivnímu využívání recyklace odpadních vod. Do roku 2025 chce zlepšit přístup k základním vodárenským a hygienickým službám a umožnit tak dalším devíti milionům lidí na celém světě využívat těchto výhod. Čtvrtým cílem je pak závazek podporovat zakotvení lidských práv na vodu a hygienu v právních předpisech.

„Naše hodnoty a poslání společnosti jsou přímo v souladu s cíli udržitelného rozvoje OSN. Závazky, které jsme přijali, ukazují naši ochotu vyvíjet nová a rozšiřovat stávající řešení, abychom čelili rostoucím výzvám v oblasti dostupnosti a kvality vody po celém světě,“ uvedla Estelle Brachlianoff, generální ředitelka skupiny Veolia.